Jak se vám momentálně daří?

Nic moc, vlivem událostí, které se na podzim kolem mne děly v bulváru a které přetrvávaly až do Vánoc se mi zhoršil zdravotní stav a díky osobě, která mi velmi ublížila a ublížila i mé rodině, jsem musel vyhledat pomoc u svého kardiologa Ilje Kotíka ve Vojenské nemocnici.

Máte za sebou velkou řadu rolí, a to nejen ve filmu, seriálu nebo na divadle. Je ještě nějaká role, kterou byste si chtěl zahrát?

Chtěl bych si zahrát roli ve svém připravovaném scénáři – roli Kryšpína, který - ač měl hendikep a byl malý - překonal všechny problémy života a nástrahy a stal se z něho velmi uznávaný člověk. Na tomto scénaři pracuji, kde bych hrál sám sebe.

Kde vás lidé mohou momentálně spatřit?

Momentálně jsem založil sdružení Jirka Krytinář - lidem. V rámci kulturních pořadů nabízím program "Dívám se vzhůru", což je zábavné vyprávění z divadelních a filmových šaten a veselé příhody na kolegy z divadelního a filmového prostředí, se kterými jsem měl tu čest spolupracovat. Jako je Vladimír Menšík, Helenka Růžičková, Vlastimil Brodský, Jiří Sovák, Miloš Kopecký, Evička Pilarová, Mahulena Bočanová, Sabinka Laurinová a další. Povídání zpestřím i vyprávěním z mého děství a života na Vysočině.

Při tomto programu nabízím při autogramiádě svoji knihu Divám se vzhůru, která je plná příběhů z divadelního a filmového prostředí a podpis své fotografie.

Pořad trvá asi hodinu a čtvrt, na zavěr mi mohou posluchači položit otázky, na které rád odpovím. Tento program dělam v duchu přátelského hezkého posezení a je takovým pohlazením po duši a po srdíčku lidem, kteří potřebují potěšit.

Co se týče mé práce, spolupracuji také s panem režisérem Tomášem Magnuskem a děláme spolu zájezdové představení Živé legendy. Jezdíme po kulturních domech v celé republice a je to vyprávění o životě a práci dvou herců nebo jinak zajimavých lidí v jejich podzimu života, které pan Magnusek vtipně moderuje a svým přístupem vytváří krásnou atmosféru pro lidi, kteří naslouchají. Pan Magnusek je neobyčejně schopný a šikovný režisér, který zpracovává příběhy lidí v osudových okamžicích. Jeho práce s emi líbí a myslím si, že v dnešní době je velmi aktuální.

Vyučil jste se hodinářem, jaká byla vlastně vaše cesta do světa herectví?

Já byl už jako dítě strašně nepokojný, a i potom jako chlapec jsem byl pořád naštvaný, že musím dvanáct hodin denně sedět s lupou pod lampičkou a spravovat budíky. Všichni byli už dávno u rybníku nebo na plovárně, a já jsem se musel pořád ještě šťourat v hodinách. Tenkrát jsem odebíral časopisMladý svět, a v jednom čísle tam byla jakási reportáž o tom, že herec malé postavy, 122 centimetrů vysoký Kenny Bacon, chtěl zastřelit svoji přítelkyni, fotomodelku vysokou 178 centimetrů, protože mu řekla, že si ho nevezme, jelikož je pro ni příliš malý. Byl to bizarní příběh, ale mě zaujal ten fakt, že existuje něco jako herec malé postavy. Tak jsem do toho Mladého světa napsal, načež za mnou přijel pan Rudolf Křesťan s fotografem, udělali se mnou rozhovor, nafotili mě, a za čtrnáct dní mi přišel dopis, že mám přijet na konkurz k filmu Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc. Tak jsem tedy přijel, čekali na mě na nádraží a autem mě odvezli na Barrandov. Tam jsem si na záchodě dal dva doušky slivovice, přišel jsem do té produkce, kde se mnou udělali maskérské, kostymérské, kamerové a fotogenické testy. Pak si mě vzala stranou taková plnoštíhlá paní, řekla mi, že je produkční toho filmu a zeptala se, co piju. Tak jsem řekl, že vůbec nepiju, ona mě pokárala, ať nekecám, otevřela šuplík plný lahví ‒ byla tam slivovice, vodka, Becherovka, Fernet... ‒ a zeptala se, co si dám. Pro mě byl tenkrát velice vzácný Becher, tak jsem řekl, že chci Becherovku. Nalila mi panáka po okraj, tak jsem ho do sebe kopnul, až se mi zatmělo před očima, chytl jsem křeč do plic, že jsem nemohl vydechnout, a ona zakřičela: Chlastá, je náš, bereme ho! A od té doby jsem natočil sto dvacet filmů.

Točil jste i pro zahraniční produkce. Jaký je rozdíl mezi českou a zahraniční filmovou scénou, nebo to lze nějak srovnat?

Samozřejmě zahraniční produkce mají více peněz a tak si mohou dovolit více a herci mají větší honoráře, práce je organizovanější a pro každého herce svým způsobem poučná. U nás se zase většinou vytváří při práci a filmování hezké mezilidské vztahy a přátelství a stávalo se mi, že jsem se nechtěl ani se štábem, ani s herci-kolegy, když už práce na filmu končila, rozloučit. Připadalo mi to všechno jako jedna velká rodina.

Je to lepší i co se týká honorářů?

Honoráře bych neřešil, protože důležitá je práce, porozumění, výsledek, ztvárnění role, kterou pan režisér vložil do mých rukou.

A prozradíte, jak moc velký rozdíl to je?

V dnešní době už ten rozdíl je nepatrný a záleží na velikosti vaší role v daném příběhu.

Trpíte onemocněním zvaným nanismus, což je porucha růstu, jak se žije člověku s výškou 120 centimetrů?

Nikdy jsem si neuvědomoval natolik skutečnost, že jsem malé postavy, jelikož jsem se snažil vždy překonávat právě tyto problémy tím, že jsem byl zodpovědný vůči kamarádům, práci a lidem, kteří mne měli rádi a na základě toho jsem překonával všechny problémy, které kolem mne byly. A složitosti, těžkosti v mém životě ve mně upevnily moje přesvědčení a názor k lidským hodnotám kterých jsem si vždycky vážil a vážím si jich dodnes a byly mou zpruhou k tomu, abych vše špatné překonal a dosáhl toho, co je.

Měl jsem ovšem kolem sebe také lidi, které jsem neprokouknul, kteří mne zneužívali, manipulovali se mnou a za všechno dobré, co jsem pro ně udělal, mi ještě ublížili, ublížili mé rodině a tak se mi odplatily za to, že jsem jim pomohl. Protože moje povaha je ale taková, že umím odpouštět a myslím si, že každý za svoje zlo dostane „odměnu“, nechávám vše na Boží vůli a věřím tomu, že i ti, co jsou zlí, jednou na to doplatí.Víra v Boha mne přesvědčuje o tom, že nejsem na všechno sám.


A jaké má váš vzrůst výhody a nevýhody?

Nikdy jsem nechtěl, aby mne někdo kvůli vzrůstu litoval, protože mne to vždycky ponižovalo. Ale samozřejmě slušní a hodní lidé se ke mně chovali ohleduplně a nedávali mi moji výšku najevo, ať to bylo ve škole, na studiích, v normálním životě, v divadle, u filmu, naopak mne podporovali v tom, abych překonal své problémy a něco dokázal, ať uz v Národním divadle, tak v Divadle Bezzábradlí pana Heřmánka jsem prožíval krásné mezilidské vztahy a velké přátelství mých kolegů herců. Proto jsem zvládl dosti těžké a velké role.

Nevýhody pociťuji až teď ve stáři, kdy jsem spíše odkázán na svoje auto, abych se mohl 
přesunout za prácí, na nákupy a vůbec, abych měl vše potřebné. Občas potřebuji i nějakou pomoc, kterou však nezneužívám a jsem za ni vděčný. Ve svém hereckém důchodě jsem se přestěhoval z Prahy do Jablonce nad Nisou. Jak určitě víte, Jablonec je v lůně Jizerských hor, které jsou krásné v každém ročním období a jsem rád, že tu mám klid, rodinu a nemusím sledovat bulvární tisk, kde mne ponižuje a dělá ostudu člověk-žena, které jsem pomohl a ona se mi zle „odměnila“. Jelikož příroda je mocná čarodějka a je lékem na duši i na srdce a toho léku tady v Jizerských horách je hodně, mám je rád.

V polovině roku 2009 se vynořila informace, že se budete rozvádět, jak váš rozvod nakonec dopadl?

Jak už jsem říkal, osoba, kterou jsem měl přes dva roky ve svém zájezdovém divadelním souboru, z důvodu, že jsem s ní přestal spolupracovat pro její nemorální působení, se mi pomstila a svymi články v bulváru ublížila celé mé rodině, nejvíce ublížila mne a zůstal jsem sám. Tato osoba neustále tvrdí, že je věřící a bylo by dobře, aby si všichni uvědomili, kam až tento tzv. věřící člověk ve své morální špíně zašel.

Máte v současnosti partnerku?

Jsem sám. Pořídil jsem si koncem prázdnin pejska jorkšírka – Žofinku, které je teď asi 8 měsíců a mohu Vám říci, že mne naplňuje láskou, přátelstvím a stále novými věcmi a tak zapomínám na všechno zlo a špínu, kterou jsem prožil. Každý den s ní je krásný a již nikoho vedle sebe nepotřebuji. V Jablonci mám přátelé, rodinu a když něco potřebuji, tak mi nezištně pomohou a je mi s nimi dobře.

A jaké jsou vaše plány do budoucna?

Chtěl bych být zdráv, aby se mi podařilo zhubnout, aby se upravil chod mého srdíčka, byl jsem pohyblivější a měl jsem radost z práce a lidí, které kolem sebe mám a už abych se nemusel zbytečně trápit nad lidskou zlobou a špínou.

Založil jsem sdružení Jirka Krytinář – lidem, abych byl ve svém důchodu prospěšný pro seniory a přivezl jim do jejich srdíčka a duše pohlazení, v jejich trápení a samotě jim byl nadějí, že nejsou na svšechno ami, aby přišli na jiné myšlenky a při mém vyprávění se cítili příjemně.

I když je tato myšlenka v dnešní době, kdy staří lidé čím dál více trpí jak nedostatkem lásky, finančních prostředků a péče velmi významná, tak se tento můj nápad nesetkal s velkým pochopením a na moje sdružení se mi nepodařilo získat od sponzorů dostatek finančních prostředků, aby toto sdružení mohlo řádně fungovat a já mohl těmto lidem přinášet radost.

Pravda je, že je příliš hodně nadací a sdružení, které okrajově řeší tento problém, ale neřeší podstatu věci. Doufám a pevně věřím, že se situace kolem sdružení zlepší a já budu moci dělat radost ostatním.

Více o mne naleznete na mých internetových stránkách www.jirikrytinar.cz.